Návrat a město opic :-)

Po prakticky 24 hodinách, 2 letech Boingy a 8 hodinách v autobuse jsme se úspěšně ocitli v Brně u Grandu. S Honzou jsme se hned naštvali - lidi zvěř! Celý měsíc v Japonsku, mezi desetitisíci lidmi, ani jediná srážka, zmatek nebo tupost :-) A hle, stačilo 10 min v Praze hledat otevřený záchod (5:00 hod), který na Florenci neexistuje, bezdůvodná tlačenice před zavazadlovým prostorem, velmi milá paní u okýnka šalinkaret a hrnek přetekl. "Nasraní" jsme odjeli vstříc sprše a pračce...

Škoda, že nelze některé maličkosti z Japonska přenést sem, snad se to tak za 100 let změní :-)
Brzo si zase zvykneme, ale doufáme, že nám některé Japonské návyky zůstanou.

Martin & Honza

P. S. : Rozmyslete si, jestli ten vajg, papírek nebo jiný "bordel" opravdu raději nehodit do koše. Zda nevymítit pochybné malůvky na zdech a všude přítomné "bakšišáky". Zda není jednodušší tvořit fronty místo nedefinovatelných shluků opic, které se akorát ve finále pohádají o tzv. lepší místo, a zda není příjemnější "nečumět" na sebe, jako bychom si záviděli i nos mezi očima...

Poslední den v Japonsku :-(

Poslední den v Japonsku jsme s Honzou strávili cestou do města Kamakura, spatřit jednu z největších soch Budhy a okoupat se v Tichém oceánu :-D Byl ale zrovna odliv, takže jsme nachytali spoustu písku, chaluh, řas a dalšího kandelu... Museli jsme to pak v Urayasu ze sebe smýt v Onsenu!




Jsme sbaleni a připraveni na návrat domů. Oba se už těšíme, až po měsíci porovnáme cestu šalinou v Brně s cestováním Tokyjským metrem, bez smradu, fetošů, vajglů, grafitů a bufeťáků :-)

Shodli jsme se na tom, že by naši političtí pohlaváři měli povinně jezdit na roční stáž sem, do Japonska, aby pochopili, jak to vlastně má vypadat na cestách, ulicích, v metru, jak mají vypadat pořádné budovy a jak se má makat (a ne se opírat o lopatu!).

Snad nás na hranicích nezatknou pro množství menší než malé (Wasabi) a Holaňďané (KLM) nás bezpečně dopraví do Evropy...

Těšíme se na párty v Brně a Opavě

Martin & Honza

Hora Fuji pokořena!

Včera jsme s Honzou úspěšně zdolali horu Fuji (respektive nám hora dovolila na ni vyspoupit a v pořádku sestoupit)! Výstup započal dosti špatně - celé ráno, po cestě autobusem i v cílové stanici pršelo. Slečny v informačním centru umí anglicky asi jako Francouz :-D a tak jsme si museli pomoci sami. Zjistili jsme si vše potřebné v supermarketu a vyrazli po menší hádce nahoru [tedy vlastně po tom, co jsme museli v dešti pěšky dvě vesnice zpět na autobus... hold informační centra v Japonsku premávají pouze v Japonštině :-) ]. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a my se dostali úspěšně k hoře, k 5. stanici, kde začala naše další výzva (Křeček: "Naše Kalvárie...").

Dva Japonští horalové - směr Fuji-San - 5. stanice

Dva čeští horalové - směr Fuji-San - někde mezi 5. a 6. stanicí

Kdesi nad 6. stanicí, nad mraky...

Noční pohled z 8. stanice (3200 m.n.m.), kde jsme přespávali - foukalo a foukalo...

Chata na 8. stanici (3200 m.n.m.)

Chata na 8. stanici (3200 m.n.m.)

Pohled z postele (betle) na sušící se věci...

Honza (Křeček) si mě chvíli pletl s Kačenkou, ale po chvíli pochopil, že to asi nepůjde :-)

Chcete-li toto vidět, musíte vylézt až úplně nahoru :-)
Pohled do kráteru hory - sopky Fuji-san [kdo najde horolezce v kráteru? :-D ]
Díra do země je to opravdu veliká...

Křeček u kráteru. A bylo po strachu z výšek (hloubek...)

Místní "šerpa" který nám za darovanou 1 Kč minci daroval na oplátku 2 ks nějakého Japonského sušeného ovoce - bylo výborné :-)

Bombónek nakonec, vyvěšení naší vlajky na vrcholu Fuji-san (potom co jsem přesvědčil Křečka, aby vylezl nahoru, po šutrech... Nadával, ale hrdinsky to zvládl! Stálo to za to!)

Nahoře opravdu fučelo, ale vlajka přežila :-) Telota kolem 0 až -1 °C

Na vrcholu Fuji-san něco kolem 3776 m.n.m.

Sestup byl samozřejmě to horší, jako vždy že? Bohužel jsme neměli mačky a ani cepíny, a tak byly zledovatělé a zasněžené úseky (jen kousek pod vrcholem) obtížné, ale dalo se to zvládnout. Nejhorší na celém sestupu ale bylo to, že pro velkou sněhovou pokrývku na tradiční (lehké) sestupové trase, byla tato trasa uzavřena, a my museli dolů stejnou cestou.

Dále následuje komentář Křečka :-)

Mno... Co bych tak dodal... Bylo to pro mě peklo :-( Jelikož mám ploché nohy a nejsem žádný horolezec... Sestup byl na můj vkus velmi rychlý a náročný. Martin měl pravdu v tom, že za 3 hodiny nám jede poslední autobus a my nemáme zrovna času nazbyt. Nohy mě bolely tak, jak asi ještě nikdy. Musel jsem se zastavovat a odpočívat asi na každých 15 min, jelikož se mi začali úplně třepat bolestí. Začal jsem být VELMI NERUDNÝ a VZTEKLÝ (Martin: "Alias mrský...") a začínal jsem Martina hlasitě posílat do určitých míst a mlátit vztekle hůlkami do kamení... Tímto děkuji Martinovi za trpělivost :-) Nakonec dole na rovince jsem si boty zul a vlhké boty a bolavé nohy ošetřil. Ale zobl jsem si... HUH

Děkujeme hoře Fuji-san za to, že nám umožnila prožít tento neopakovatelný zážitek!

Martin & Honza

Sajonara párty a Mt. Fuji

Další fotky zatím nejsou publikovatelné :-D

Tak, úspěšně jsme přežili následky Sajonara párty, která se konala v neděli (i když já jsem se s ní celé pondělí léčil, zatímco Křeček nakupoval dárky :-) ), uklidili jsme po sobě veškerý nepořádek a loučíme se s našim milým hostitelem Hottou, který odjíždí zítra do Kanady a my dva se ráno přesunujeme pod horu Fuji. Přejte nám dobré počasí, hodně sil a štěstí při jejím zdolávání. Věříme, že se bezproblémů dostaneme na vrchol a i zpátky dolů!

3776 metrů vysoká kráska, která je naší další velkou výzvou v Japonsku

Sushi večeře aneb Hotta kuchařem

Včera, v sobotu, jsme byli pro změnu nakrmeni naším hostitelem Hottou my. Konala se naprosto exkluzivní Japonská večeře. Hotta sensei nakoupil spoustu jídla, jako pro regiment vojáků :-)
Japonské "Lukulské" hody se skládaly ze syrových ryb jako losos, tuňák a dále pak z ryb, které ani neumím pojmenovat :-) , dále tam byly mušle, japonská ředkvička na jemné nudličky a listy, které mě připomínaly českou kopřivu. To vše bylo servírováno na velikém talíři.


Na dalším byl veliký kopec rýže, která se předtím vařila ve speciálním hrnci. Po uvaření se do ní nalil rýžový ocet smíchaný s cukrem. Na dalších menších talířcích byl červený kaviár z lososa a jemně mletý tuňák. Dalším velmi důležitým doplňkem byly velké pláty mořské řasy. Museli se nalámat na čtverečky, asi tak 10 x 10 cm velké. Do nich se dala rýže a cokoliv z Sushi talíře. Maso jsme namáčeli do sojové omáčky a hlavně mého milovaného Wasabi :-D (které mě po pozření nutilo plakat...). Všechno se to potom na jedenkrát vkládalo do úst. Půl hodiny jsme si libovali, povídali si a dokonce nám byly předány i tajemství přípravy domácího Sushi!


Po večeři, několika pivech s Andrejem a malé procházce, jsme měli tu možnost sledovat s našim hostitelem výbornou, asi dvou hodinovou animaci, která se jmenovala "Zahrada hříšníků" - jedna z nejlepších, které jsme kdy viděli! Režisér si opravdu velmi, velmi ujížděl na detailech...

Extrémní tůra po Tokyu - část 2.

V pondělí jsme si chtěli udělat odpočinkový den, ale všechno dopadlo nakonec úplně jinak :-)

Jelikož jsme ještě nebyli v západní části Tokya, která je nejmodernější, nejmladší a nejvíce multikulturní, rozhodli jsme se, že ji navštívíme právě v pondělí. Vyjeli jsme opět v brzké dopoledne a po hodině cesty metrem jsme se ocitli na západě Tokya, na zastávce Meiji-Jingumae. Po malé procházce kolem stadionu, kde se konaly v roce 1964 Olympijské hry byl prvním naším místem k prohlídce park Yoyogi, opět velice pěkně upravený, plný skvěle vypadajících stromů, fontán a podobných atrakcí. Ale také jsme objevily v jedné zapadleší části parku jakési podivné stavení z igelitů a několik podezřele se pohybujících se postav. Něco ve stylu Homeless. Tak jsme se jim raději obloukem vyhnuly a pokračovali nerušeně parkem dál.

Křečkovi se nejvíce zalíbila nějaká potvora v jedné z nádrži, chvíli se ji pokoušel fotit, ale byla docela dobře maskovaná, takže se to moc nepovedlo. U jednoho východu jsme také viděli vůbec první graffiti v Tokyu :-)

Na park téměř přímo navazuje prostranství, v němž se nachází jedna z největších svatyní - Meidži. Na každé přístupové cestě k ní je obrovská dřevěná brána, která působí opravdu impozantním dojmem. Svatyně je situována uprostřed nádherně upraveného lesa. Po vstupu do jejího komplexu (několik budov) na vás dýchne atmosféra dob minulých - byl to opravdu skvělý zážitek. Viděli jsme dokonce i Japonské svatebčany, oblečené jak jinak, v kimonech :-) Chvíli jsme se kochali exponáty uvnitř, relaxovali a pomalu se chystali na naši další cestu, kterou mělo být západní Šindžuku, čtvrť plná mrakodrapů, průmyslníků, a které se také přezdívá "druhé srdce města - Fukutošin". Sedli jsme tedy na metro a vydali se na cestu...

Po chvíli jízdy metrem jsme dorazili do cíle. Na zastávce jsme se prodírali OBROVSKÝMI davy lidí (musíme podotknout, že se nám zatím za celou dobu v Japonsku nestalo to, že by jsme do někoho vrazili, nebo že by někdo vrazil do nás...), několik minut zmateně hledali východ, a pak se konečně ocitli na povrchu, na půdě západního Tokya. Koukali jsme několik málo chvil po okolí a pak se rozešli vstříc jedné vysoké budově. Po cestě nás zaujalo kadeřnictví, které mělo napsáno "Vše za 1000". Jelikož jsme už nějakou dobu uvažovali o sestřihu (Křeček prohlásil něco jako "Vypadáme už jako blbci a ty obzvlášť :-("), tak jsme nesměle vešli dovnitř, u chodu se uklonili a pozdravili starší paní a mladíka. Po minutě jsme zjistili, že to bude asi hóódně velká sranda, "No English, no english..." byla jejich jediná kloudná odpověď :-D. Já jsem dostal starší paní, Křeček toho mladíka, ti nám nasadili pláštěnky a začala sranda. Předpokládám, že nám položili otázku v Japonštině, jak to vlastně chceme že? Křeček gestikuloval a říkal něco jako, "Bzzzz, bzzzz, four milimeters... four milimeters..." Pak jsme já i Křeček snažili říct paní naučenou Japonskou hlášku, kterou jsme ale očividně neovládali moc dobře :-). Podívali jsme se na sebe, mávli rukou a řekli si opět, "No nic, nějak to dopadne!". A stříhání začalo. Paní i klučina byli ale docela zruční, takže se vše povedlo k naší spokojenosti a po asi 20 minutách bylo vše hotovo. Měli tam i krásného Baseta, se kterým nás vyfotili (dostali jsme i kalendář s jeho podobiznou), usmáli se na nás a po výměně vizitek a zaplacení jsme pokračovali dále, lebedíce si jak pěkně vypadáme :-DD (I když jsem si doma ještě upravoval "anténky" zbylých vlasů:-D - poznámka Křečka).

Naše cesta poté pokračovala po zápádním Šindžuku, obdivovali jsme místní architekturu, výškové budovy a tak podobně. První výzvou pro Křečkův "výškový" syndrom byla cesta výtahem do 54. patra (úplně nahoru) budovy Tokijské Metropolitní opery. Výtah jede opravdu, opravdu svižně, takže cesta nahoru trvá přibližně minutu, dolů je to podobné, ale více zalehá v uších :-) Nahoře jsme si s Křečkem užívali nádherného pohledu, on ztratil obavy a kochal se pidi-lidmi na chodníku :-D

Po této prohlídce a malé "ponorkové" výměně názorů, jsme se zeptali místního, anglicky velmi dobře mluvícího policisty, na náš další cíl - Sumitomo building, ze které jo prý za jasného počasí jeden z nejúchvatnějších pohledů na Tokyo - hlavně pak na noční scenérie. Cestou k této budově se prochází kolem budov Tokijského městského úřadu (asi nejzajímavější komplex který jsem kdy viděl, vysoký přes 200 metrů) a dalších úchvatných staveb. Připadali jsme si jako ve Star-Treku, na kterém jsme byli v kině před objezdem :-)

Výjezd do 51. patra budovy Sumitomo už byl pro Křečka snadný úkol, dokonce vtipkoval o tom, že nám u nás v Urayasu nejel výtah a až budeme muset pěšky :-) Na horním patře však čekalo malé překvapení, o kterém jsme neměli sebemenší tušení - budova je uvnitř dutá, prosklená a je vidět na její přízemní podlaží (dole jsme si to pak ještě jednou prověřili). Naskytl se nám tak velmi, velmi zvláštní pohled! Chvíli jsme se dívali z výšky na ulici a nakonec opět sjeli dolů.

Když jsme se dostatečně nabažili budovami, zmokli jako dvě myši, vzpomněl si Křeček, že potřebuje koupit nějakou knihu s tématikou pro dospělé :-) Shodou okolností jsme asi dvě minuty předtím procházeli kolem Sex-shopu, takže byl ideální čas se vrátit a vstoupit! V krámku nikdo nebyl, tak jsme zacinkali na zvonek u pokladny a čekali. Chvíli jsme koukali kolem (za takové kazety - velmi mladé holčičky cca 10 -12 let atd... a obrázky by nás v ČR zavřeli na dost dlouho na Mírov, a tak jsme si raději nic nekoupili :-) ) se přiřítil někde ze zadní místnosti mladší kluk, který se velmi slušnou angličtinou zeptal, co by jsme si přáli :-D Jelikož potřeboval Křeček ty knihy ((Yaoi manga a jmenuje se Ai no kusabi , že Mayo:-) ) a já měl taky úkol od kamarádky, chvíli jsme mu to vysvětlovali a čekali co se bude dít. Klučina chvíli brouzdal na Japonském Google a pak nám ochotně vytiskl mapu, opatřenou i vlastnoručními poznámkami v Japonštině a Angličtině, která měla vést k vytouženému obchodu, jednu zastávku linky JR odsud. Tak jsme se opět vydali dále na cestu. Po 5 minutách chůze ale začalo lít jako z konve a tak se naše cesta trochu zrychlila.

Podle mapky jsme dorazili do na místo, kde je opravdu rušno. Všude plno lidí ochodů, nevěstinců (Na ulic se nás ptaly i místní lehké děvy, nemáme-li zájem o Wasabi-sex? Jelikož jsme nevěděli, co nás může čekat, raději jsme slušně odmítli :-DD) a specializovaných obchodů. Po chvíli hledání, koukání do map a chůze jsme se úspěšně ztratili. Pomohl nám jeden místní mladík a s pivním odérem z úst nám poradil tak výborně, že jsme tam za dalších 10 minut byli. Hodiny ukazovaly za deset půl deváté, což bylo akorát deset minut před zavíračkou. Po vstupu se nás ujala milá slečna, hovořící anglicky. Zaúkolovala později nějakého chlapce, který odešes s úsměvem do skladu, kde chvíli hledal naše knihy, aby nám je později mohl donést. Byly to starší kousky a tak nás považovali za vážené Manga sběratele :-)) Zaplatili jsme a vydali se k domovu. Před stanicí metra nás ale skolil hlad a my vešli do stylové Japonské nebo čínské restaurace (Kdo to má poznat podle těch znaků že?), dali si baštu a pivečko a po chvíli chůze jsme už seděli v metru. V Urayasu opět lilo jako z konve, a tak se naše cesta domů proměnila v "čvachtanici". K mému zklamání jsem také zjistil, že zip na mojí nepromokavé bundě už nějak nepromokavý není a měl jsem mokré chlupy na hrudi :-). (Martin jich má asi jen 5 HAHA) Doma jsme zuli mokré boty, ponožky, kalhoty, trenky, užili si sprchu (každý sám samozřejmě :-) ) a usli kolem půlnoci jako malé děti...