Tak a je to konečně tady! Po 30-ti hodinách cestování, přes Česko, Německo a lety přes Holandsko, Finsko, Rusko, Ural, Sibiř aj., jsme se konečně dostali do Japonska! Předcházelo tomu však několik vtipných situací, jako bylo například, když Honza zapomněl v příručním zavazadle na Mnichovském letišti multifunkční švýcarský nůž a kompletní kovový příbor - ochranka dlouho neváhala a celý ten malý bagáž si nechala otevřít. Honza se pak je tupě bil do hlavy a vyřvával, co že je to za kokota a proč si to nevytáhl už ráno (hlavně, že mi připomínal můj malý dvoufunkční :-D ). Celá tato sranda ho ale bude stát jen 10 Euro a nožík, dárek od Moňase, se mu vrátí zpět v pořádku.
Odbavování s poloautomatickým systémem KLM nebyla taky žádná sranda, kiosky, které k tomu slouží, byly obsypány lidmi tak technicky neznalými, že jim stejně musely pomáhat stevardky. My jsme samozřejmě měli vše vyřešeno za 30 vteřin díky on-line odbavení předem (online check-in před odjezdem z Brna, přepnutí kiosku z Francouzštiny do Angličtiny, naťukání 10-ti místného kódu, potvrzení našich jmen a print pro tisk palubních lístků - holt západoevropané = tupá zvěř a ještě sprostá - být těmi stevardkami, nakopu je do pr....).
V Amsterdamu jsme při na nastupování do letadla potkali polsko-japonskou stevardku, postarší paní, jíž jsme jen tiše mohli závidět její znalost Japonštiny :-( I po deseti letech v Japonsku opravdu milá, takže se nám toto slovanské setkání na ryze germánském území velmi líbilo.
Já jsem trochu zmatem ještě z předchozích dnů s alkoholem pořád něco hledal, i když jsem nic neztratil a nebylo to ani v tu chvíli třeba :-D - k Honzově velké libosti, samozřejmě!
V letadle z Amsterdamu do Japonska nás dobře nakrmili na napojili, piloti byli zkušení, počasí super. Jediná věc co nás trochu trápila byly neznalost češtiny, angličtiny, japonštiny :-) naší milé a krásné spolusedící rumunky, žijící v Itálii, jíž se bohužel Honza přes moje protesty nemohl věnovat, neb to má zakázané z nejvyšších míst.
Po nějaké době, strávené luštěním japonských hieroglyfů jsme se dostali z letiště do města Uryasu – našeho cíle. Cesta z letiště do centra města nebyla nijak těžká, menší komplikace nastala jen s japonským kioskem, kde se kupují lístky – malá chyba v orientaci mě stála 200 ¥. Velkou výzvou byla však nepřesná mapa bez měřítka a super orientační smysl po dlouhé cestě. Nebýt dědečka, který neuměl slovo jiné než japonské (teda mimo Amerikanos? No?) bychom se asi jen tak nedostali k dojo (tělocvičně), kde budeme tři týdny od 6:00 do 14:00 denně trénovat. Pak už šlo vše super, vyzvedl si nás jeden z našich učitelů a náš bytný v jedné osobě, Terumasa Hotta sensei.
Žádné komentáře:
Okomentovat