Extrémní tůra po Tokyu - část 1.

V sobotu a jsme se s Křečkem domluvili, že jelikož má být v neděli hezky, hecneme se a pořádně si projedeme Tokyo. Domluvili jsme si tedy na neděli volno (v neděli normálně trénujeme) a dopoledne jsme vyrazili. Prvním cílem pro nás bylo v neděli samotné centum Tokya - Ginza. Je to pro Evropany opravdu úchvatná čtvrť, plná lidí, aut, obchodních domů a také se zde nachází několik významých budov. Křeček už asi týden otravoval s tím, že by chtěl vidět jednu z nejrušnějších křižovatek na světě a tak jsme se ji vydali hledat. Chvíli jsme se pak kochali pohledem na čtvrť, která by měla být v učebnici každého kapitalisty. Po této kapitalistické prohlídce plné reklam jsme se vydali na místa, kterými jsem Křečka zase otravoval týden pro změnu já :-)

Prodírat se mezi "lidem" v Ginze byla opravdová sranda

Na tenhle barák z "luxférů" jsme se dívali tak 10 minut a chlámali se... :-D

Cestou z Ginzy směrem do zahrady paláce Hama jsme objevili výborný parčík, dali si kafe, nějaké sušenky a taky reflexní terapii unavených noh - Tantalova muka harda! Nejstrašnější byly pyramidky :-D


Po relaxaci a chvíli dalšího pochodování nás ale ukrutný hlad a tak jsme zaskočili do jednoho místního podniku na baštu. Sedli jsme si na bar a něco si objednali a nevěda co, prohlásili jsme "Nějak to dopadne ne?" a připili si pivkem Sapporo. Jídlo bylo ale výborné a celkem jsme se i přejedli. Měli jsme rýži, krevety, polívku s nudlema, zeleninu a něco, co neumíme identifikovat :-) Stálo nás to i s pivkem 1500 ¥.

Tak jsme si objednali jídlo, nevěděli jsme co jsme objednali, ale bylo to výborné!

Křeček ponořený do nudlové polívky, vyrobené z neznámých ingrediencí :-)

Našim dalším cílem bylo Tokyjské mezinárodní fórum, postavené roku 1996, které je opravdu impozantní budovou, postavenou převážně ze skla a oceli. Když se Křeček dozvěděl, že bude muset vylézt na prosklené ochozy 50 m nad zemí, opotil se! Všechno ale dopadlo dobře a tak se Křeček pomalu začal odnaučovat strachu z výšek (pokračování dále). Bohužel u Křečka zafungovalo "skleněné inferno", když večer předtím zapoměl nabít svůj foťák, a tak jsme pak dále fotili jen na jeho telefon (já svůj foťák nebral - nějak jsem ho nemohl najít :-) ). Po úspěšném absolvování "výstupu" pak při odchodu vítězně mával na místí hostesky, které z toho byly očividně vedle. Okolí TMF je obklopeno zelení a hóódně velkým blešákem, na kterém jsme strávili něco málo přes půl hodiny. Nic jsme si ale nekoupili, leč téměř vše bylo Made in China, Thailand, India. Dokonce jsme potkali i jednoho Italského prodavače, který se s námi loučil slovy "Čáo Čekó..." potom, co básnil o nějaké české slečně, kterou potkal v Londýně, někdy po druhé světové válce :-D


Jakmile nás přestal blešák bavit, vydali jsme se k našemu dalším cíli, zahradě paláce Hama. Cestou jsme procházeli kolem největšího rybího trhu v Japonsku a připletli jsme se (a taky potom zamíchali) do nějaké místní slavnosti :-)) Dlouhou ulicí procházel průvod kočárů a ve předu nesli hlavu draka, o kterou se místní, cestou do chrámu, přetahovali. Byli jsme tam kromě pár dalších jediní cizinci, a tak jsme se během chvíle stali docela velkou atrakcí (hlavně Křeček v červeném triku, s logem našeho Aikida oddílu, mávajíce na účastníky průvodu...). Po cestě zpátky jsme se dokonce od místní hodné policistky dozvěděli, jak se ta slavnost jmenovala, ale během vteřiny jsme to Japonské sousloví zapoměli, a tak jsme se vydali dále, směrem ke zmíněné zahradě.


Došli jsme hodinu před zavíračkou, ale i tak jsme dovnitř zašli. Zahrada je krásně upravená, s úchvatnou 300 letou borovicí (zasazena 1709!!!) a je to příjemné místo k relaxaci. Opět se nám potvrdilo výborné spojení moderní doby, starých tradic a přírody v Japonské kultuře. Potom se ale stalo něco, co může napadnout asi jen nás dva. V polovině prohlídky se nám zalíbila přijíždějíci loď, tak jsme si na ni koupili lístky a vydali se na výletní plavbu po řece Sumidě :-)

Prvních pár chvil probíhala cesta celkem rozumně - kochali jsem se okolím, probírali jsme otázky jako koupání v řece, semletí Křečka lodním šroubem (trocha fyziky neuškodí) a tak dále. Jakmile jsme ale dorazili do první zastávky (asi po 10 minutách), vše se začalo obracet. Přesunuli jsme se z nudných laviček na záď lodi, k Japonské státní vlajce. Naše kochání v klidu probíhalo dále a s pivkem v ruce jsme se plavili vpřed. Po chvíli si nás všimla Japonská rodinka (tatík, máti, strejda a asi tak sedm dětí). Začali na nás něco mluvit v Japonštině, a když selhaly naše pokusy s Angličtinou, přišly na řadu cestovní knížky "Japonsky 15 minut denně" a "Japonská konverzace". Po pár minutách jsme si byli schopni vyměnit základní informace jako jména, jak dlouhou jsme v Japonsku, co tu děláme a kde bydlíme, vizitku, a tak podobně. Docela jsme se jim líbili a dokonce se pak i ty dětičky snažili něco "žvatlat" Anglicky, avšak bez úspěchu :-) Všiml jsem si, že tatíkovi čouhá z pod kraťas nějaké tetování, a tak jsem to taktně naznačil Křečkovi. Ten však, hoden svého "šarmu", absolutně bez taktu, začal na chudáka Japonce divoce gestikulovat - "tetúú, tetúú... Što e to?". Potom se začal svlíkat a ukazovat mu jeho kérky - výborná sranda na lodi plné lidí - Jakuza hadra. Japončík se nenechal zahambit a taky nám všechno ukázal. To co jsme ale viděli, nás absolutně posadilo na zadek ! Týpek měl na sobě vytetovaného samuraje (záda) a VČELKU MÁJU(!!!!!) (na stehně) - Japonci ji říkají "Micubači Maja" :-D Později jsme se dozvěděli, že je to Japonská anime z roku 1975. Naše zajímavá cesta na lodi skončila asi po dalších 20 minutách a tak jsme se po chvíli dodechu v parku a krátké návštěvě "Mekáče" (jen jsme šli s pískem...) vydali dále.



Protože byla naše cesta lodí absolutně neplánovaná a nevěděli jsme ani kde skončíme, přišel na řadu náš průvodce Japonskem. Zjistili jsme, že jsme úplně na jiné straně Tokya, než jsme si původně mysleli, a tak přišla na řadu diskuse, co dál. Po chvíli zkoumání bylo rozhodnuto, vydat se jen kousek pěšky k chrámu Asakusa Sensouji Temple. Bylo už docela šero, a tak se nám naskytl krásný pohled na osvětlenou bránu tohoto chrámového komplexu. Jelikož byl chrám už bohužel zavřený, prošli jsme jeho okolí a nakoukli také do četných obchodů se suvenýry.



Naši nedělní cestu ukončila po 11 hodinách asi hodinová cesta metrem zpět do Urayasu, kde jsme po večeři a dvou pivech, unavení (Křeček říkal něco o tom, že má nohy jako konve:-D), usli jako 2 špalci...

Český večer aneb Japonsko-česká večeře

Dnes jsme společně večeřeli s našim milým hostitelem. Jelikož byla večeře na nás, rozhodli jsme se ji pojat v českém duchu :-)

Už týden předem jsme usilovně získávali recepty (Křečkův bratr Jirka, maminky, babičky, internet...) a kuli pikle. Nakonec jsme po menší debatě, výměně názorů a prohlídce inventáře naše hostitele (má doma celkem bídné vybavení na české šéfkufaře, samozřejmě :-D a chybí třeba pánvička, trouba aj. Křeček chtěl furt dělat cmundu nebo bramborák, ale narazil...), rozhodli rozbít prasátko a jít nakoupit. Byl to opravdový zážitek! Potřebovali jsme, na Moravě a ve Slezsku tak samozřejmé ingredience, mouku, vajíčka, tvaroh, majoránku, celer a mák.

Začalo to výborně, hledáním majoránky, kterou Japonci neznají - "No nic Křečku, bereme Oregáno" tento problém vyřešilo. Hledat mouku, která má jen Japonské nápisy (jako 99% všech ostatních výrobků) byla sranda nad srandu - jedna Japonka se divila na co potřebujeme do jídla kytky :-D (pro neangličtináře je slovo pro mouku dost podobné slově pro kytku). Křeček ji pak našek někde v regálu a vítězně mě s ní naháněll po supermarketu. S tvarohem to bylo podobné, ale štěstí bylo, že měl na sobě anglický nápis Cottage-cheese. S mákem jsme bohužel neuspěli, a tak jsme brali kakao. Malá vsuvka: Česká republika je největším producentem máku na světě :-) V některých zemích se ale nesmí pěstovat ani prodávat. Jak je to v Japonsku si nejsme jistí, ale neznají ani makové buchty, makovec, makové rohlíčky, makové sušenky, prostě nic!

Největší sranda ale byla, když Křeček koupil plato vajíček, vařených "na hniličko", které jsme potřebovali do těsta! (Jako omluva mu může sloužit jen jeho neznalost Japonštiny a moje slané máslo, které jsem koupil.). Jelikož se ale těsto povedlo, můžeme v klidu přepsat některou českou kuchařku :-DD

A cože jsme to vlastně vařili? No jelikož to měla být ryze česká večeře, uvařili jsme českou bramboračku a české tvarohové knedlíky, plněné jahodami a třešněmi. Všem nám to moc chutnalo (hlavně našemu hostiteli - dokonce si sám přidal - to nás potěšilo asi nejvíce). Aby to byla ještě větší sranda, poprvé v životě jsme jedli s Křečkem knedlíky hůlkami :-D Jelikož nám to jde výborně, umíme už knedlíky hůlkami i rozkrojit :-D





Večeře dopadla výborně a už se těšíme na příští sobotu, kdy nás bude v Japonském stylu hostit náš milý Hotta sensei. Křečkův "MacGyver" nožík nám byl nepostradatelným pomocníkem. Křečkovi také děkujte za super fotky a doufáme, že jste při čtení tohoto příspěvku dostali hlad, haha :-D

Honza & Martin s "knédlo v bachoru"

Normální den

Jelikož se nás již vícero lidí ptalo na to, jaký máme normální tréninkový den v Japonsku, tak jsme se rozhodli o tom trochu napsat.

Den začínáme budíčkem ve 4:50. Kolem 5:15 máme v sobě už kafe, nějaké to pečivo a jiné dobroty, které nám umožní začít trénink s dostatkem energie (Křeček se první týden moc s ranním jídlem nepřátelil a bylo to znát). Z domu vycházíme kolem 5:30, abychom v pohodě dorazili 5:45 - 5:50 do tělocvičny (Dojo). První ranní trénink je od 6:00 - 7:00. Druhý trénink je pak od 10:00-11:00.

Po zkončení druhého tréninku se převlečeme do suchých věcí, a máme tu čest obědvat čtyři dny v týdnu s jedím z nejlepších instruktorů Yoshinkan Aikida na světě, senseiem Ando Tsueno, držitelem 8. Danu. Oběd chystáme s jeho "denními/vnitřími žáky" (ushi-deshi) a po obědě vše uklízíme, umýváme nádobí atp. K obědu je vždy tradiční Japonská Miso polévka, speciální Japonské menu (rýže, ryby, zelenina...) a opravdová specialitka umeboši (pro mě výborné slano-kyselé nakládané švestky, které Křeček nemůže ani cítit :-D ). K obědu nepijeme nic jiného než Japonský čaj. Sensei se při obědě vyptává na naše zážitky z Japonska, co a kde jsme viděli a také se ptá na Českou republiku a na osobní věci. Tradiční téma je také Aikido. Jeho žáci také sem tam dostávají kapky za nedodělané nebo pokažené věc a úkoly - výtečná sranda byla například, když si nejmladší žák, sempai Misato Katagili oblékl k obědu triko naruby a dostal "sprda jako prase" :-)




Musíme se přiznat, že první den jsme celkem nestíhali Japonskému tempu jezení (hlavní problém hůlky že?) a nerskali jsme. To se ale během pár dní změnilo a stali se z nás jedlíci téměř místní co se rychlosti týče a extra-srkači :-D (no máme tady Křečka že? Mám to komentovat?). Obědvá se samozřejmě v tradičním Japonském stylu, v sedu seiza a oběd trvá něco mezi 15-20 minutami - chvíli nám trvalo se přizpůsobit, ale nakonec jsme to zvládli!

Odpolední trénink je od 14 do 15hod a večerní od 19:30 do 20:30. Trénujeme od úterý do neděle včetně (sobotní a nedělní program je časově trochu posunut tak, aby se nevstávalo tak brzo). Večer býváme tak unaveni, že nás po večeři dorazí dvě pivka (standardní dvanáctka, půl litru), které se dost blíží naší kvalitě a jeden druh se dokonce vaří v licenci ve Staropramenu ;-)

Volný čas trávíme cestováním po okolí a interakcí s místním obyvatelstvem. Křeček si našel výborné hobby. Za prvé pořvává na místní školačky a školáky "Ahóój..." a za druhé se z něho stal Honkynář (tak ho nazývám já). Téměř na každém rohu něco na zemi uvidí, zvedne a strčí do kapsy, straka hadra. Už našel rolničku, kuličku, knoflík, přejetý zvoneček a dvě figurky. Jsem zvědavý, co najde zítra...

Onsen, aneb první zážitek v Japonské lázni

Dnes po krutém tréninkovém drilu, jsem se rozhodli nic nedělat - tak jsme šli do obchůdku koupit véču a pivečko :-) Jakmile jsme zaplatili, potkali jsme venku před obchodem Andeje a Alexe. Hned se nás ptali, jestli nechceme jít s nimi do Baně (rusky to znamená lázně).

Tak jsme šli, nevěděli jsme sice, co nás přesně čeká, ale už jsme o nich něco slyšeli. Ale co je představa proti skutečnosti že? :-D Lázně jsou docela malinké. Nejdříve absolvujete tradiční přezutí a uložení obuvi do speciálního boxu. Pak přichází recepce s milou, postarší paní. Samotné lázně nás stáli 350 ¥ na osobu (zadarmo vám k tomu můžou dáti malinké mýdýlko a ještě menší ručníček :-) - za příplatek 100 ¥ můžete využít i malou saunu). Po zaplacení jsme vešli do takového proskleného vestibulu, kde jsme se vysvlékli donaha a dali si věci do skříněk. V samotné lázni bylo velmi parno :-) V rohu místnosti jsme si vzali speciální sedačky a misky. Uprostřed místnosti bylo veliké zrcadlo a z něho trčelo několik malinkých sprch a kohoutků na teplou a studenou vodu. Každý kdo přišel si sedl a pustil na sebe vodu ze sprchy a začal se umývat nebo se holit.

Místnost byla vybavena dvěmi nevelkými vanami s !!!VELMI!!! teplou vodou (teploměr ukazoval 45 ºC). Do nich se každý umytý návštěvník [pouze chlapi :-( ] posadit a (s)pařil se :-) Za chvíli jseme byli jako mochomůrky růžovky a začali nám slézat chlupy ze všech částí těla. Brněly mě palce u nohou (Martina ne), ale bylo mi velmi, velmi blaze. Nicméně jsem vydržel asi jen 10 min. Pak jsem oblblý teplem odkráčel k mé sedačce a mističce, do které jsem si napustil LEDOVOU vodu a polil se :-))) "Maxipsychomakabrózní" pocit... Měl jsem co dělat abych neřval "Uááááá".

Tuhle procedůru jsem absolvoval asi tak 3x. Potom jsme to ještě s Martinem vylepšili vzájemnou kooperací se studenou vodou a masáží :-D

Musím podotknout, že místní návštěvníci z nás byli zjevně zaskočeni, páč kromě mě, Martina, Andreje a Alexe tam nebyl žádný jiný "Gajdžin", a ke všemu jsem tetovaný, což v Japonsku bývají často příslušníci Jakuzy (hihi - ale byli tam ještě dva taky tetovaní, ale nikdo ne tolik jako já:-))

Taky nám Evropanům museli (asi) závidět náše Lingamy :-D Byl jsem na tom samozřejmě NEJLÉPE :-DD [Martin: "No mít Křečku tvůj svaštělý, stařecký Lingam, zůstanu raději doma a nelezu mezi lidi, no chudák Kačenka :-D "]


Odešli jsme výborně zrelaxovaní, čistí a voňaví :-) Určitě se do Japonských lázní ještě vrátíme a doufáme, že se nám podaří navštívit i jejich venkovní variantu, která je prý ještě lepší.

Honza & Martin

Tokyo

Dnes jsme byli v centru Tokya. Po ranním odpočinku jsme se kolem poledne vydali směr Tokyo. Cesta metrem trvala přibližně 30 minut a za 230 ¥ to bylo velmi příjemné svezení. Vystoupili jsme kousek od komplexu Edo paláce (zastávka Takebashi), jenž se později ukázal jako opravdu impozantní. Palác a většina zahrad jsou bohužel v pondělí nepřístupné, a tak jsme se alespoň rozhodli komplex celý obejít. Lemovaný příkopem a zelení tvoří opravdu velkolepou stavbu uprostřed moderního města a je do něho velmi nenásilně zakomponován. Palác a jeho okolí hlídá opravdu početná skupina policistů, kteří mají dokonce i obdobu našich "Antonů" (jak řekl Křeček), v rukou drží dlouhou dřevěnou tyč a pokukují po fotících turistech. (Měl jsem asi čtvrt hodinový záchvat smíchu když chtěl jít Martin do nějakého komplexu fotit a když nebyl vpuštěn, pronesl větu která mě rozsekala: "Co by nám mohli udělat? Maximálně by nás mohli spráskat jako prašivé psy! "... :-D:-D:-D)





Výborná sranda byla vidět protest nějakých japonských pracujících. Stáli s vlajkami a tlampači před sídlem firmy a neuvěřitelně hlasitě nadávali :-D

Zahrady jsou velmi pěkně upraveny, bez nepořádku, papírků a psích výkalů. Nikdo v nich neřve, neběhá a nedělá svinčík. To co nás zaujalo ale asi nejvíc, je spojení moderní architektury s přírodou a starými stavbami. Někteří brněnští a jiní architekti u nás v republice by se měli ještě hóódně učit, aby pak nevytvářely ony paskvily, kterými se ještě chlubí! (Brněnská Omega, buzerplac a káď na kapry na Svoboďáku jsou tomu důkazem.)
Cesty a chodníky jsou v částech, které jsme viděli čisté, bez děr, výkopů, žvýkaček a "vajglů" (v Japonsku je téměř všude na veřejnosti zakázáno kouřit - mají sem tam speciální kuřárny a odpočívárny na nádražích atp.).

To Tokya se ještě určitě vydáme, byly nám doporučeny jisté památky a místa, která prý nesmíme neviděť :-D

Video z jedné ze zahrad (Wadakura-fountain-park)

Manga párty

Dnešní záznam bude opravdu peprný :-)

Včera večer, po deštivém dopoledni, kdy Křeček bavil Japonce typicky českým oblečkem (navíc ještě v barvě místních školáků :-D ), jsme navštívili společně s našim hostitelem Hottou Terumasou (přezdíváme mu Otík) do Yodobashi Maruchimedea AKIBA.


Po třicetiminutovém přesunu dvěma vlaky metra jsme spořádaně přijeli do Akiby. Japončíci ve vlacích neřvou, nedělají "bordel", nesahají nikomu na zadek a podobně. Většina jich buď ťuká SMS, MMS, čte komixy nebo spí. Jakmile jsme přijeli, pochopili jsme, v jak klidném městě žijeme (Urayasu). Organizace japonského života je opravdu odstrašující. Na eskalátorech stojí všichni vlevo tak, aby vytvořili průchozí "pruh" vpravo pro ty, kteří spěchají nebo se neradi vozí v řadě. Do výtahů se nastupuje jakýmsi zvláštím způsobem zprava a lidé se řadí směrem od ovládacího pultu (dva Češi jim to velmi rychle narušili :-D ).


Jelikož chtěl Křeček koupit nějaké Yaoi Manga porno, procházeli jsme i s našim průvodcem šílené ochodní komlexy, ve kterých by se kdejaký úchylák nabažil dosytosti! Najdete tam úplně všechno - od kreslených komixů počínaje, přes knihy, DVD, figurky (včetně filmových), modelů snad všeho na co si vzpomenete a konče zmíněnými kreslenými filmy pro dospělé. Křeček bohužel neuspěl, a tak jsem byl konečně na řadě já - koupil jsem si dvě bílá trička, které potřebuju na obědové seance s našim hlavním učitelem - připadal jsem si ve svých černých nějak divně ;-) . V obchodech je bohužel zakázáno fotit, a tak nemáme žádný materiál. Stálo to opravdu za to! Snad to příště vyřeší nějaké pirátské video ;-)

Potom se ale stalo něco, na co asi budeme dlouho vzpomínat, a to včetně našeho milého Otíka! Pořád jsme nějak chtěli ty fotky se školačkami, a tak jsme požádali našeho průvodce, aby se jedné zeptal, zda je to možné. Řekla nám že ano, ale byl v tom malý háček. Ta mladá slečna, oblečená do poslední manga módy, byla volavka nějakého baru, do kterého nás posléze i dovedla (všichni tři jsme si řekli, že ten bar bude asi pořádná prdel, a tak jsme kývli.) Jakmlile jsme vstoupili, tušili jsme že se tady stane něco nečekaného...


Vše bylo ve stylu Manga módy, hostesky v uniformách školaček s bílými podkolenkami a zrzavými vlasy. Sedli jsme si ke stolečku a objednali jsme si pivečko a nějakou zobku (Brněnský hantec asi - poznámka Martina). Hotta sensei byl z toho nesvůj, svěřil se, že v takovém baru ještě nikdy nebyl a pořád se nervózně ošíval:-) Když jsem ho popíchl, jestli je tohle tradiční Japonský bar zvolal nahlas IE! Načež jsem se začal VELMI NAHLAS SMÁT a začal (nevím jak je to možné) poutat na nás pozornost (Poznámka Martin: Křeček aby nepoutal pozornost? Možná 2 metry pod zemí a to kdoví jestli!). Po chvíli nám donesly pivečko a my museli dát ruce k sobe a prsty udělat srdíčko a říct NAHLAS A ZŘETELNĚ nějakou básničku v Japonštině. Zněla asi takhle: Muy muy muši kabary da nes (3x). Otíka z toho málem musely omejvat :-D

Po další objednávce piva, se nás zeptali jestli chceme jíst. Objednali jsme si nějaké špagety na Japonský způsob. Samozřejmě byl v tom opět háček. Kromě našeho oblíbeného srdíčka nás vyhlásili jako jedlíky:-) Tohle menu bylo ovšem celkem drahé a tak nám k němu udělali ještě fotku B-) Pak jsme dostali možnost zahrát si hru s krokodýlem, samozřejmě plastovým. Měl otevřenou hubu a musel jsem mu mačkat zuby tak, aby nekousl. Hrál jsem se servírkou a hra trvala 5 min. Kdo měl nejmíň kousnutí vyhrál a dostal cenu... Já jsem samozřejmě prohrál a musel jsem jít na pódium a zpívat I´m loosééér a točit se u toho dokola. Nejvíce se námi bavila skupinka japonských kluků vedle nás. Koukali na moje Aikido tričko a hrozně je bavilo, jak jsem se nahlas smál a volal Hurrrááá když někdo předemnou zpíval, že je lůrz :-D
Dodali jsme tomu ještě ranu tím, když jsme s Martinem vyvolávali: Viva Čeko!!! Viva Nippón!!! No zkrátka parádní večírek :-P
Fotka se úplně podle představ nepovedla a docela nás naštvalo, že to fotili jen 1x a ještě nám to ani nedali v digitální podobě.


Máme tak nějak pocit, že už se v takovém baru dlouho neukážeme! Kupodivu však mají Japonci super pivko, takže se příště podíváme do více seriózního podniku. Cestou zpět se v Křečkovi opět projevilo extroverství (je to výborné, jsme jako Jing-Jang) a další ostuda na sebe nenechala dlouho čekat :-D


Ráno nás nebolela hlava a celkem v pohodě jsme zvládli dvouhodinový trénink.

Martin & Honza